Autor: administrator
8. zastavení: Vzkříšení (Marek 15:42-16:8)
Série zamyšlení “Křížová cesta”
Nejdůležitější událostí, na které stojí celé křesťanství, je bezpochyby vzkříšení Ježíše Krista. Vzkříšení je zároveň jedna z nejčastějších námitek, kterou lidé mají vůči křesťanství. Nedivím se tomu. Než jsem uvěřil v Boha, neměl jsem s osobou Ježíše Krista žádný problém. Naopak, líbilo se mi, co Ježíš vyučoval. Co se týká zázraků, o těch jsem pochyboval. Vzkříšení jsem bral spíše jako mýtus. Vlastně jsem o něm ani moc nepřemýšlel.
Když se podíváme na závěr Markova evangelia, vidíme, že je to podobné. Přestože od poloviny osmé kapitoly Ježíš svým učedníkům několikrát opakuje, že zemře a vstane z mrtvých, nevěří mu. Po Jeho zatčení se učedníci rozutečou a ani je nenapadne jít se podívat k hrobu, zda to náhodou není pravda. Ani ženy, které vidí Ježíše umírat na kříži a potom ukládat do hrobu, ve vzkříšení nevěří. Naopak, v neděli, krátce po úsvitu, jdou nakoupit vonné masti, aby pomazaly Ježíšovo mrtvé tělo. Když přijdou k hrobu a tělo nenajdou, jsou z toho vyděšeny. Teprve anděl jim musí zopakovat Ježíšova slova, že Vstal a není tu. Dokonce je vyzve, aby podívaly, na prázdné místo, kam ho položili. Učedníkům a Petrovi mají vyřídit, že Ježíš vstal z mrtvých, předejde je do Galileje a tam se s ním znovu setkají. Tak se i stalo.
Proč je vzkříšení pro křesťanství tak důležité? Proč evangelista Marek detailně popisuje Ježíšovu smrt? Uvádí jednak dobu, kdy se to stalo, mezi třetí hodinou odpoledne, kdy vydechl naposledy, a šestou hodinou večerní, kdy začínal sabat a tělo muselo být v hrobu. Jmenuje také přímé svědky Ježíšovy smrti: římského setníka, který měl popravu na starosti a Ježíšovu smrt oficiálně potvrdil Pilátovi, dále zmiňuje Josefa z Arimatie, který Ježíšovo tělo zabalí do plátna a pohřbí ve skalním hrobu, a dvě ženy, které se dívají, kam je tělo pohřbeno – Marii Magdalénu a Marii Jozesovu.
Význam vzkříšení ukazuje apoštol Pavel v 1. listu Korintským, kde v 15. kapitole píše: 13 Jestliže není zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus! 14 A jestliže nebyl vzkříšen Kristus, pak je naše kázání k ničemu; celá vaše víra je k ničemu! Pavel moc dobře ví, o čem mluví. Pokud Ježíš nebyl vzkříšen, celé křesťanství je podvod. A nejen to. Ujišťujeme se navzájem falešnou nadějí ve věčný život. A co hůř, ještě o tom přesvědčujeme druhé!
Pavel ale pokračuje ujištěním: 20 Kristus ale byl vzkříšen jakožto první ze všech zesnulých. 21 Jako skrze člověka přišla smrt, tak skrze člověka přišlo zmrtvýchvstání. 22 Jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni ožijí. Přidává i svědectví očitých svědků: 5 Ukázal se Petrovi, potom Dvanácti, 6 poté se ukázal více než pěti stům bratrů najednou (někteří už zesnuli, ale většina z nich ještě žije), 7 poté se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům 8 a naposledy ze všech se ukázal i mně, nedochůdčeti.
To je ta hlavní Velikonoční zpráva: Kristus zemřel, aby zaplatil za naše hříchy. Ale nezůstal v hrobě – Bůh ho zázračně vzkřísil. Tím prokázal, že smrtí život nekončí. A tak i my, kdo jsme uvěřili Bohu, budeme vzkříšeni. Dostaneme nové tělo a budeme věčně žít v Božím království, kde je dost místa pro každého.
Tímto posledním zamyšlením končí série z Markova evangelia. To, co Marek zapsal, se skutečně stalo. Je to příběh o Boží lásce a vykoupení člověka. Příběh, který se týká každého z nás.
Přeji vám, abyste mohli osobně poznat a prožívat Boží lásku, která se zjevila v Kristu Ježíši.
Autor: Petr Matoušek
7. zastavení: Důkaz Boží lásky (Mk 15:21-41)
Série zamyšlení “Křížová cesta”
Jak poznáte, že vás někdo miluje? Někomu stačí možná ujištění, ale láska dlouho nevydrží, pokud stojí jen na slovech. Takovým jasným důkazem lásky je, když člověk něco obětuje pro druhého. Když jsem začal chodit se svou ženou, byl jsem tak zamilovaný, že mi bylo jedno, že se z našich schůzek vracím pozdě večer a že ráno musím brzo stávat do práce. Nemyslel jsem na sebe, ale na to, abych byl s ní. Přemýšlel jsem, jak ji mohu potěšit a nic pro mě nebyl problém. Dnes, po deseti letech našeho manželství, stále hledám způsoby, jak vyjádřit své ženě, že ji mám rád. Slovy, ale hlavně skutky.
Občas se ptáme, zda se o nás Bůh zajímá? Proč nic nedělá s problémy, kterými procházíme? Bible dává odpověď na tuto otázku. Ta odpověď není ve slovech, ale v činech. O největším důkazu Boží lásky můžeme číst v 15. kapitole Markova evangelia. Ježíš, Boží Syn, který byl nespravedlivě odsouzen k smrti, kráčí na popravu. Bude ukřižován. Marek nepopisuje drastické okamžiky jeho popravy jako jiní evangelisté. Událost stručně shrne slovy: Ukřižovali ho v devět hodin ráno. Větší místo věnuje Marek těm, kteří jsou okolo. Vrchní kněží a znalci Písma se Ježíši pod křížem pošklebují: Jiné zachránil, ale sám se zachránit nemůže! Ať ten Mesiáš, ten král Izraele, teď sleze z kříže, ať to uvidíme a uvěříme.
I když si to možná neuvědomují, mají částečně pravdu. Ano, na kříži skutečně visí Mesiáš a král Izraele. Ano, on skutečně jiné zachránil, ale teď sám sebe zachránit nemůže. Anebo může? Co kdyby teď slezl s kříže a jednou provždy umlčel všechny ty pochybovače a posměváčky?
Na kříži visí Ježíš, zrazený a opuštěný svými učedníky, nespravedlivě obviněný a vysmívaný, v krutých bolestech. Ale to nejhorší ještě přijde – opuštění Otcem. Kolem poledne padne na celou zemi tma, která trvá tři hodiny. Není to jen nějaký mrak nebo zatmění, jak se to občas vykládá. Tato tma je nadpřirozená. Je výrazem Božího soudu. Koho vlastně soudí?
Ježíš v největším zoufalství zvolá: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Tato slova ze Žalmu 22 nejsou jen řečnickou otázkou. Stejně jako příběh Ježíše není jen zajímavé čtení z Bible. Na kříži visí člověk, který je odsouzen a opuštěn Bohem. Proč ho Bůh odsoudil? Proč ho Bůh opustil? Odpověď zní: kvůli nám, kvůli mě, kvůli Tobě. Abychom my nemuseli být opuštěni Bohem, abychom nemuseli být odsouzeni, je místo nás opuštěn a odsouzen Bohem Jeho vlastní Syn. Ten, který vždy činil Otcovu vůli a nikdy nezhřešil. Nyní umírá, abychom my mohli žít.
To je Velikonoční příběh. To je také největší důkaz Boží lásky. Ne slovy, ale skutkem.
Autor: Petr Matoušek
6. zastavení: Převrácená spravedlnost (Mk 15:1-20)
Série zamyšlení “Křížová cesta”
Dnes máme šesté zamyšlení týkající se Velikonočních událostí tak, jak jsou zapsány v Markově evangeliu. Je pátek, kterému v křesťanské tradici říkáme Velký. Už od prvního verše 15. kapitoly dostávají události tohoto dne spád. Ježíše, který byl předchozí noci zatčen a odsouzen k smrti židovskou veleradou, přivádějí do sídla římského prokurátora, který má jediný pravomoc vynášet rozsudek smrti. Tím prokurátorem je Pilát.
Pilát se snaží dozvědět, z čeho vrchní kněží Ježíše obviňují. Ti předkládají mnohá obvinění, jak stojí v evangeliu. Pilát ale ví, že je to jen zástěrka a že mu ho vydali ze zášti. Zkusí se tedy dozvědět pravdu od samotného Ježíše. Jsou obvinění týkající se vzpoury proti Římu pravdivá? Na otázku Ty jsi židovský král? odpovídá Ježíš neurčitými slovy: Ty sám to říkáš. Ježíš toto obvinění ani nepotvrzuje ani nevyvrací. Ano, on je skutečně král, ale jiný, než si myslí Pilát nebo velekněží. Jeho království není z tohoto světa. Zdá se, že Ježíš to nechce vysvětlovat. Není totiž, proč. Kněží ho vydali Pilátovi ze zášti a touží za každou cenu dosáhnout rozsudku smrti. Pilát se zase stará, aby byl v této římské provincii klid. Proto Ježíš mlčí a Pilát je udiven.
Pilát však nechce odsoudit nevinného člověka. Ví, že Ježíš není vzbouřenec, který by ohrožoval Římskou moc. O náboženské spory Židů se nestará. A tak přemýšlí, jak se z této situace dostat. Napadne ho jedna možnost – o Velikonocích je zvykem propustit jednoho vězně. Propustí tedy Ježíše, o kterém je přesvědčen, že je nevinný. Ale kněží jeho plán zhatí. Přemluví dav, aby požadoval propuštění jiného vězně – vraha a vzbouřence se jménem Barabáš. Když se Pilát zeptá, zda má propustit židovského krále, dav požaduje Barabáše. Na otázku, co udělat s Ježíšem, vykřiknout: Ukřižuj ho! Pilát se nevzdává a ptá se: Co udělal zlého? Dav na to nemá odpověď, ale dále skanduje: Ukřižuj ho! Napětí roste a situace se stává nezvladatelnou. A tak Pilát ustoupí davu a propustí Barabáše. Ježíše vydá k ukřižování.
Jen těžko si představíme Barabášovo překvapení, když se najednou otevřou dveře jeho žaláře a místo popravy může jít svobodně domů. Vrah je propuštěn a nevinný kráčí na popravu. Převrácená spravedlnost? Myslím, že je to ještě něco víc – obraz vykoupení. Spravedlivý umírá, aby viník mohl žít. Ježíš dává svůj život, aby Barabáš byl svobodný. A nejen on. Aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. To je podstata vykoupení.
O Velikonocích se to stalo skutečností.
Autor: Petr Matoušek
5. zastavení: Síla a slabost člověka (Marek 14:66-72)
Série zamyšlení “Křížová cesta”
Jedna z věcí, které se mi obzvláště líbí na Bibli, je, že postavy, které tam vystupují, zobrazuje realisticky. Nejsou tam žádní superhrdinové, které známe z jiných příběhů. I o takových velikánech jako jsou Abraham, Mojžíš a král David ve Starém zákoně nebo Ježíšovi učedníci se často dozvídáme, jak selhali. Jednání těchto lidí mi je pak bližší.
U těchto velikánů se ale objevuje jedna podstatná vlastnost – umí vyznat svá selhání a požádat Boha o odpuštění. Z pohledu dnešního světa věc velice neobvyklá. Dneska se spíše nosí postoj síly, sebejistoty a neomylnosti. Pokud něco zkazíme, obvykle se to snažíme zakrýt nebo hodit na někoho jiného. Takové jednání je nám blízké.
O jednom lidském selhání můžeme číst i v Markově evangeliu, ve 14. kapitole, verších 66-72. Petr, Ježíšův učedník, po zatčení zpovzdálí sleduje, jak Ježíše odvádějí do domu velekněze, kde se za chvíli sejde soud. Petr jde za nimi a dostane se až na dvůr, kde zůstává nepovšimnut mezi ostatními služebníky. Je chladný večer, a tak přijde k ohni, aby si zahřál ruce. Náhle se na něho podívá jedna služka a řekne: Ty jsi byl také s tím Ježíšem z Nazaretu. Petr se ulekne a zapírá: Nerozumím. Nevím o čem mluvíš. Po chvíli říká ta služka ostatním: Je to jeden z nich! Petr to opět odmítne. Pak si další člověk povšimne Petrova přízvuku a prohlásí: Určitě jsi jeden z nich. Vždyť jsi Galelijec. Petr se zapřísahá a zvolá: Člověka, o kterém mluvíte, neznám!
Jaké to je zapřít přítele, s kterým jste strávili část života a který vás miluje? A zrovna Petr – ten Petr, který byl u všech Ježíšových zázraků a který Ježíše jako jediný z jeho učedníků označil za Mesiáše! Když Ježíš cestou na Olivetskou horu předpovídá své zatčení, je to právě Petr, který se dvakrát ozve a ujišťuje Ježíše, že on ho tedy nikdy nezapře a že s ním půjde dokonce i na smrt.
Petrův příběh odhaluje pýchu sebevědomého člověka a poznání vlastní slabosti. Petr přijde do situace, kdy zjistí, jak je ubohý a slabý. Reakcí na toto poznání je pláč, jak čteme ve verši 72. Co ten pláč vyjadřuje? Myslím, že je to pláč zoufalství, kdy si člověk uvědomí, kým skutečně je, jak je slabý, zranitelný a bezmocný. Možná v tom pláči je i stud nad tím, že zapřel svého Pána, kterého tak moc miloval. Jak se to vůbec mohlo stát? Vždyť selhal ve chvíli, kdy jeho Pán byl opuštěný, v rukou nepřátel, kteří se mu posmívají, plivají po ně, bijí pěstmi a holemi.
Petrův pláč ukazuje opravdovost jeho pokání. Petr přiznává svou vinu, své selhání. Nevymlouvá se a nesvaluje vinu na druhé nebo na okolnosti. V tomto okamžiku Petr poznává, že i on potřebuje Spasitele. Potřebuje, aby ho Ježíš vykoupil z otroctví pýchy, nadutosti a sebejistoty. Proto jde Ježíš zemřít na kříž – pro Petra, který ho zapřel, pro své učedníky, kteří ho opustili, i pro ty, kteří ho odsoudili. Jde zemřít na kříž za Tebe i za mne.
Autor: Petr Matoušek
4. zastavení: Bůh na lavici obžalovaných (Marek 14:53-65)
Série zamyšlení “Křížová cesta”
Ještě nikdy jsem nebyl u soudu v pozici obžalovaného či svědka. Kdybych ale byl, měl bych obavu z toho, co budu odpovídat, abych neřekl něco špatně. Nicméně stále věřím, že úkolem soudu je spravedlivě a nestranně rozhodnout případ podle pravdy. To často není jednoduché. Soudce nevidí do srdcí svědků či obžalovaného a může být pro něho obtížné odlišit pravdu od lži.
V našem příběhu z Markova evangelia ve 14. kapitole čteme, jak je Ježíš předveden před židovskou veleradu v roli obviněného. Ale nečeká ho spravedlivý soud, zkoumání důkazů a hledání pravdy. Ještě před začátkem jednání ve verši 55 čteme, že vrchní kněží hledali proti Ježíši svědectví, aby ho mohli odsoudit k smrti. Připomíná mi to procesy z 50. let, kdy rozsudek byl napsán předem a teprve pak se vedlo vyšetřování s cílem dojít k předepsanému rozsudku. Jak vidíme, tuto techniku ovládali už v 1. století. Akorát ne tak dokonale, protože, jak čteme dále, svědectví falešných svědků se neshodovala. Co s tím?
Velekněz však vytáhne otázku nejvyššího kalibru, aby mohli Ježíše odsoudit za rouhání. Jsi Mesiáš, Syn Požehnaného?, ptá se. Jsem, odpoví překvapivě Ježíš a dodá: A vy uvidíte Syna člověka sedět po pravici Moci a přicházet s nebeskými oblaky. Velekněz se možná v duchu zaradoval, jak Ježíše dostal, ale navenek si roztrhl roucho na znamení pohoršení z Boží urážky: Slyšeli jste rouhání!, zvolá. A ostatní rozhodnou, že Ježíš zaslouží smrt.
V textu vidíme dvě důležité věci. První je, že důvod, pro který velerada Ježíše odsoudí. Tím důvodem je, že se prohlašuje za Boha. Přestože velekněží znají divy a zázraky, které Ježíš vykonal, jejich verdikt zní: “je to podvodník a rouhač, zaslouží smrt.” Rozhodnutí nás moc nepřekvapí, rozsudek byl dán předem.
Druhá důležitá věc vychází v veršů proroka Daniele, které Ježíše cituje. Mesiáš v nich vystupuje jako přicházející král a soudce. Text totiž pokračuje slovy: Byla mu dána vláda, sláva i království, aby jej ctili všichni lidé, národa a jazyky. Není to velerada, která by měla soudit Boha, ale je to Bůh, který bude jednou soudit každého člověka. O tom mluví ve vidění prorok Daniel. Nyní ale stojí Ježíše v pozici člověka odsouzeného k smrti.
Proč se neozve? Proč neukáže, že je skutečně Bůh, neprovede zázrak, který by veleradu jednoznačně přesvědčil? Důvod je ten, že Ježíš nestojí před veleradou, aby se obhájil a zachránil. On tam stojí proto, abychom my nemuseli stát před Božím soudem. Chápete to? Sám Bůh se nechá odsoudit lidským soudem, abych já nebo ty nemuseli být postaveni před Božím soudem. To není slabost, to není bláhovost – to je láska. Láska, která dává život za druhé. Láska, která je znakem Božího království. Láska, kterou tento svět tak zoufale potřebuje. A právě Boží láska vůči člověku se ve své největší podobě zjevila o Velikonocích. Ještě si myslíte, že se Bůh o člověka nezajímá?
Autor: Petr Matoušek
3. zastavení: Zatčený král (Marek 14:43-52)
Série zamyšlení “Křížová cesta”
Včera jsem přemýšlel, jak sobecky se v této době chovají státy kvůli ohrožení koronavirem. Proto, aby zabránili nákaze, zavírají hranice a ruší dopravní spojení se svými sousedy bez ohledu na to, zda to druhé poškodí či ne. Probíhá boj o nákup roušek, respirátorů či plicních ventilátorů. Každý stát si jede sám za sebe. Dokonce i členské země Evropské unie nebo státy v rámci USA jsou si navzájem cizí. Zcela bez výčitek zabírají materiál určený pro druhé, jen aby naplnily své potřeby. Mizí přátelství, nastupuje sobectví a snaha ochránit sám sebe. Řekli bychom – přirozená lidská reakce.
V příběhu Markova evangelia ve 14 kapitole čteme, jak byl Ježíš zatčen a opuštěn svými nejbližšími. To se stalo jen krátce poté, co jeho učedníci ujišťují Ježíše, že ho nikdy nezapřou a půjdou s ním třeba i na smrt. Nejen Petr, ale i ostatní, jak stojí ve verši 31. Jakmile se vidina smrti přiblíží, na svá krásná slova zapomenou.
Autor evangelia jejich jednání nekomentuje. Nevidíme žádná slova odsouzení. Tuším asi, proč. Nejspíš nikdo z nás by v ohrožení života nejednal lépe.
Jak odlišné je jednání Ježíše! Svému zatčení čelí s klidem. Když dorazí zástup s meči a holemi, nebrání se. Proč se nebrání? Je tak slabý nebo dokonce zbabělý, že se nevzmůže na odpor?
Nic není vzdálenější pravdě než tato představa. V předchozích příbězích čteme, jak Ježíš uzdravuje chromé, tiší bouři či vyhání démony. Ježíšova moc je nepředstavitelná, jeho učedníci z ní měly strach. Před Ježíšovou mocí se sklání démoni i přírodní živly, nikdo neobstojí. Ani římská legie by nebyla schopna Ježíše zadržet, natož hlouček stráží. Proč se ale nebrání?
Důvodem je úkol, pro který přišel na zem. Nepřišel jako král, aby panoval a rozkazoval, i když je král. Přišel jako služebník, který slouží lidem, aby je přivedl k Bohu. Přišel jako ten, který na sobě ponese trest za hříchy člověka. Král, který sestoupil ze svého trůnu, aby zachránil ztracené.
Víte, není pro mě snadné pochopit Ježíšovo jednání. Možná proto, že Jeho království není z tohoto světa. Kdybych já měl Ježíšovu moc, asi bych ji v okamžiku zatýkání použil a zahubil všechny, kdo by se na mě jen odvážili sáhnout. Naštěstí tu moc nemám. Ježíš ji měl a uměl ji ovládat. V okamžiku zatčení nekladl odpor, aby se naplnilo Písmo, jak čteme v Markově evangeliu.
Boží království totiž není o moci a síle zbraní. Proto nám připadá slabé. Jak by mohlo vůbec obstát v našem tvrdém světě, kde rozhodují hlavně síla či peníze? Ježíš jako představitel Božího království ukazuje jeho základní hodnoty: lásku k bližnímu, vzdát se toho, co je mi drahé, pro záchranu druhého, obětovat dokonce i svůj život. Ježíš shrnul základní pravdu o Božím království do dvou vět: Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou. A miluj bližního svého jako sám sebe.
Z lidského pohledu bychom řekli, že je to hloupost. Pokud Bůh neexistuje, pak to nedává smysl. Pak ale ani Ježíšova smrt na kříži nedává smysl a nemusíme slavit Velikonoce. Nic totiž neznamenají. Pokud ale Bůh existuje, pak je Jeho království mnohem silnější, než cokoliv, co známe v tomto světě. Pak také láska, obětavost a pokora dávají smysl. Přesně tak, jak to ukázal Ježíš tváří v tvář svým pronásledovatelům.
Autor: Petr Matoušek
2. zastavení: Kalich Božího hněvu (Marek 14:27-41)
Série zamyšlení “Křížová cesta”
Když jsem si poprvé četl Velikonoční příběh popsaný v Písmu, přišel mi velice temný. Vypadá jako jedna veliká prohra. Ježíš je zrazen Jidášem, prožívá samotu v Getsemanské zahradě, zatčení, opuštění svými učedníky, nespravedlivý soud, Petrovo zapření a nakonec bičování a smrt mezi zločinci na kříži. Proč evangelisté tak podrobně a dlouze popisují tuto agónii? Nebylo by lepší tuto část příběhu jednoduše přeskočit a přejít rovnou ke vzkříšení a novému životu? Možná je to proto, že nám chtějí něco podstatného sdělit.
Dnes se podíváme na příběh ze 14. kapitoly Markova evangelia, verše 27-41, na Ježíšův zápas v Getsemanské zahradě. Vidíme tam velice zvláštní věc: Ježíš se jde modlit, ale padá na něho tíha a strach. Na modlitbách zápasí a prosí Otce, aby od něho odňal svůj kalich. Z textu vidíme úzkost a hrůzu, které Ježíš prožívá. O co jde? Je to strach z přicházejícího mučení a kruté smrti na kříži?
Jde o něco mnohem strašnějšího. Kalich, o kterém se zde píše, je kalich Božího hněvu. Bůh není slepý. Vidí, co se na světě děje. Vidí všechno zlo, které vychází ze srdce člověka, které ničí druhé lidí a Boží stvoření. Když se podíváme kolem sebe, vidíme, že v tomto světě moc dobra není.
Bůh ale ke zlu nemlčí. Nenávidí ho, protože ničí to dobré, co Bůh stvořil. Za vykonané zlo přijde Boží trest. Se vší prudkostí a silou odplatí Bůh každému člověku za vše zlé, co kdy vykonal. Až se naplní pohár Božího hněvu, Bůh přijde a ztrestá všechny, kdo zlo působí. Tehdy se naplno vylije pohár Božího hněvu. Je hrozné upadnout v ruce živého Boha, říká pisatel listu Židům. Napadlo vás někdy, že ten pohár Božího hněvu je vlastně určen nám? Mě i Tobě. Ne jako pomsta, ale jako spravedlivý trest za všechno špatné, co jsem kdy udělali.
Ježíš vidí při modlitbě v Getsemanské zahradě hloubku Božího hněvu a také ví, že za malou chvíli dopadne plnou silou na Něho. Ježíš naplno zakusí Boží hněv a Boží spravedlnost. Proč? Ne kvůli svým skutkům, ale kvůli tomu, co jsme udělali my, co jsem udělal já. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech, píše prorok Izajáš.
Víte co mě na tomto příběhu fascinuje? Ježíš ví, že nic zlého nespáchal, že Boží hněv je určen někomu jinému, ale přesto se postaví mezi nás a Boha, aby Boží hněv nedopadl na nás, ale na Něho. Nepomůže mu při tom, že je Boží syn. Zachvátí ho hrůza, kterou do té doby nikdy nepoznal. Hrůza Božího hněvu a úplného odloučení od Boha. Ta hrůza ho natolik ochromí, že prosí svého Otce, aby od něho odňal kalich Božího hněvu, pokud je to možné. Zápasí, ale uposlechne. Z lásky k nám. Abych já ani Ty nemusel projít hrůzou spravedlivého Božího hněvu, bere On sám na sebe tento hněv. To je láska, která se vydává.
O tom jsou Velikonoce. A to je také důkaz toho, co je ochoten Bůh udělat pro mě i pro Tebe.
Autor: Petr Matoušek
1. zastavení: Kam zmizel velikonoční beránek (Marek 14:12-26)
Série zamyšlení “Křížová cesta”
Chtěl bych vás přivítat u série zamyšlení z Markova evangelia, která se týkají Velikonoc. Dnešní první zamyšlení vychází z veršů 14:12-26, které popisují Ježíšovu poslední večeři.
Když jsem byl malý, tak se u nás doma pekl na Velikonoce beránek. Nemyslím tím jehněčí, ale dezert, který se dával do speciální kameninové formy ve tvaru beránka. Když se upekl, opatrně se vyndal z formy, aby se nepoškodil. Po vychladnutí dostal kolem krku mašli a maminka ho dala na slavnostní stůl. Nikdo nám ale nevysvětloval, proč beránek. Brali jsme automaticky, že patří k Velikonocům. S bráchou jsem se na beránka vždycky těšili a musím říci, že na stole dlouho nezůstal.
Až později jsem se při čtení Bible dozvěděl jsem, o čem vlastně Velikonoce jsou. Je to původně židovský svátek připomínají vyjití Židů z Egypta. Zhruba tisíc let před Ježíšem pobýval židovský národ v Egyptě, kde žili v otroctví. Když volali k Bohu o záchranu, Bůh je vyslyšel a poslal k nim Mojžíše, aby je vyvedl do zaslíbené země. Egyptský faraon ale nechtěl židy propustit, ani když viděl Boží moc skrze pohromy, které Bůh seslal na Egypt. Až jeden den oznámil Mojžíš faraonovi, že Bůh sám přijde zjednat spravedlnost. Projde v noci celým Egyptem a zahubí v každém domě vše prvorozené, aby Egypt konečně uznal, kdo je skutečný Bůh. Tato pohroma měla přijít na každou domácnost – egyptskou i židovskou. Existoval jediný způsob, jak uniknout Boží spravedlnosti – bylo třeba obětovat zvíře. Pokud lidé zabili beránka a pomazali jeho krví rám dveří do domu, trest se jim vyhnul a byli zachráněni. Po té noci ale zůstal v každém domě někdo mrtvý – buď člověk nebo beránek, jako zástupná oběť za člověka. Té noci se v Písmu říká velká noc, od toho pochází slovo Velikonoce. V hebrejštině se nazývá Pesach, což znamená přejití. Pro židy se stal beránek symbolem záchrany, což si připomínají tím, že ho jedí během Velikonoční večeře.
V textu Markova evangelia čteme, jak Ježíš slaví hod beránka. Nejprve posílá své učedníky do Jeruzaléma, aby v horní místnosti připravili vše potřebné k večeři. Večer se sejdou s Ježíšem u stolu. Během jídla lámou chléb, pijí víno a chválí Boha, jak bylo v židovské kultuře zvykem.
V příběhu mě zarazila jedna podstatná věc. Na stole v horní místnosti chybí beránek, hlavní chod večeře. Proč tu není? V evangelijním příběhu se tomu nikdo nediví. Ve skutečnosti je Beránek přítomen. Není na stole, jak bychom čekali, ale za stolem. Ježíš sám je tím Velikonočním beránkem, který bude obětován, aby zachránil každého, kdo v Něho věří. Ježíš to potvrzuje, když bere chléb, láme ho a podává svým učedníkům se slovy: “Vezměte, to je mé tělo.” Pak zvedá kalich, vzdá Bohu díky, podá učedníkům a říká: “To je má krev nové smlouvy, která se prolévá za mnohé”.
Ježíšova smrt na kříži není symbol. Jde o konkrétní čin. Ježíš dává svůj život za nás, aby nás zachránil před spravedlivým trestem. Jako krev beránka zachránila Židy v Egyptě, zachraňuje krev jiného Beránka nás dnes a tady. Toho beránka, o kterém Jan Křtitel prohlásil: Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa.
Dnes se často ptáme: Proč Bůh mlčí? Copak nevidí, co se ve světě děje? Zajímá ho vůbec nás život?
Velikonoční příběh na tuto otázku odpovídá jednoznačně – Bůh je přítomen, Bůh vidí, Bůh koná. Dává svého Syna, aby nesl trest za naše hříchy. Pokud Bohu uvěříme a přijmeme Ježíšovu oběť, jsme zachráněni. Kdo má Syna, má život, kdo nemá Syna Božího, nemá život, stojí v Písmu. Tato nabídka platí i dnes. Beránek už byl obětován. To je dobrá zpráva, evangelium. Věřím, že byl obětován i za mne? Věřím, že potřebuji odpuštění před Bohem? Pokud ano, stačí přijít k Ježíši a přijmout Jeho oběť za naše hříchy. Každý se musí rozhodnout sám za sebe. Rozhodněte se správně, jde o váš život.
Autor: Petr Matoušek