5. zastavení: Síla a slabost člověka (Marek 14:66-72)
Série zamyšlení "Křížová cesta"
Jedna z věcí, které se mi obzvláště líbí na Bibli, je, že postavy, které tam vystupují, zobrazuje realisticky. Nejsou tam žádní superhrdinové, které známe z jiných příběhů. I o takových velikánech jako jsou Abraham, Mojžíš a král David ve Starém zákoně nebo Ježíšovi učedníci se často dozvídáme, jak selhali. Jednání těchto lidí mi je pak bližší.
U těchto velikánů se ale objevuje jedna podstatná vlastnost - umí vyznat svá selhání a požádat Boha o odpuštění. Z pohledu dnešního světa věc velice neobvyklá. Dneska se spíše nosí postoj síly, sebejistoty a neomylnosti. Pokud něco zkazíme, obvykle se to snažíme zakrýt nebo hodit na někoho jiného. Takové jednání je nám blízké.
O jednom lidském selhání můžeme číst i v Markově evangeliu, ve 14. kapitole, verších 66-72. Petr, Ježíšův učedník, po zatčení zpovzdálí sleduje, jak Ježíše odvádějí do domu velekněze, kde se za chvíli sejde soud. Petr jde za nimi a dostane se až na dvůr, kde zůstává nepovšimnut mezi ostatními služebníky. Je chladný večer, a tak přijde k ohni, aby si zahřál ruce. Náhle se na něho podívá jedna služka a řekne: Ty jsi byl také s tím Ježíšem z Nazaretu. Petr se ulekne a zapírá: Nerozumím. Nevím o čem mluvíš. Po chvíli říká ta služka ostatním: Je to jeden z nich! Petr to opět odmítne. Pak si další člověk povšimne Petrova přízvuku a prohlásí: Určitě jsi jeden z nich. Vždyť jsi Galelijec. Petr se zapřísahá a zvolá: Člověka, o kterém mluvíte, neznám!
Jaké to je zapřít přítele, s kterým jste strávili část života a který vás miluje? A zrovna Petr - ten Petr, který byl u všech Ježíšových zázraků a který Ježíše jako jediný z jeho učedníků označil za Mesiáše! Když Ježíš cestou na Olivetskou horu předpovídá své zatčení, je to právě Petr, který se dvakrát ozve a ujišťuje Ježíše, že on ho tedy nikdy nezapře a že s ním půjde dokonce i na smrt.
Petrův příběh odhaluje pýchu sebevědomého člověka a poznání vlastní slabosti. Petr přijde do situace, kdy zjistí, jak je ubohý a slabý. Reakcí na toto poznání je pláč, jak čteme ve verši 72. Co ten pláč vyjadřuje? Myslím, že je to pláč zoufalství, kdy si člověk uvědomí, kým skutečně je, jak je slabý, zranitelný a bezmocný. Možná v tom pláči je i stud nad tím, že zapřel svého Pána, kterého tak moc miloval. Jak se to vůbec mohlo stát? Vždyť selhal ve chvíli, kdy jeho Pán byl opuštěný, v rukou nepřátel, kteří se mu posmívají, plivají po ně, bijí pěstmi a holemi.
Petrův pláč ukazuje opravdovost jeho pokání. Petr přiznává svou vinu, své selhání. Nevymlouvá se a nesvaluje vinu na druhé nebo na okolnosti. V tomto okamžiku Petr poznává, že i on potřebuje Spasitele. Potřebuje, aby ho Ježíš vykoupil z otroctví pýchy, nadutosti a sebejistoty. Proto jde Ježíš zemřít na kříž - pro Petra, který ho zapřel, pro své učedníky, kteří ho opustili, i pro ty, kteří ho odsoudili. Jde zemřít na kříž za Tebe i za mne.
Autor: Petr Matoušek