Evangelikální společenství Brno

2. zastavení: Kalich Božího hněvu (Marek 14:27-41)

Série zamyšlení "Křížová cesta"

Když jsem si poprvé četl Velikonoční příběh popsaný v Písmu, přišel mi velice temný. Vypadá jako jedna veliká prohra. Ježíš je zrazen Jidášem, prožívá samotu v Getsemanské zahradě, zatčení, opuštění svými učedníky, nespravedlivý soud, Petrovo zapření a nakonec bičování a smrt mezi zločinci na kříži. Proč evangelisté tak podrobně a dlouze popisují tuto agónii? Nebylo by lepší tuto část příběhu jednoduše přeskočit a přejít rovnou ke vzkříšení a novému životu? Možná je to proto, že nám chtějí něco podstatného sdělit.

Dnes se podíváme na příběh ze 14. kapitoly Markova evangelia, verše 27-41, na Ježíšův zápas v Getsemanské zahradě. Vidíme tam velice zvláštní věc: Ježíš se jde modlit, ale padá na něho tíha a strach. Na modlitbách zápasí a prosí Otce, aby od něho odňal svůj kalich. Z textu vidíme úzkost a hrůzu, které Ježíš prožívá. O co jde? Je to strach z přicházejícího mučení a kruté smrti na kříži?

Jde o něco mnohem strašnějšího. Kalich, o kterém se zde píše, je kalich Božího hněvu. Bůh není slepý. Vidí, co se na světě děje. Vidí všechno zlo, které vychází ze srdce člověka, které ničí druhé lidí a Boží stvoření. Když se podíváme kolem sebe, vidíme, že v tomto světě moc dobra není.

Bůh ale ke zlu nemlčí. Nenávidí ho, protože ničí to dobré, co Bůh stvořil. Za vykonané zlo přijde Boží trest. Se vší prudkostí a silou odplatí Bůh každému člověku za vše zlé, co kdy vykonal. Až se naplní pohár Božího hněvu, Bůh přijde a ztrestá všechny, kdo zlo působí. Tehdy se naplno vylije pohár Božího hněvu. Je hrozné upadnout v ruce živého Boha, říká pisatel listu Židům. Napadlo vás někdy, že ten pohár Božího hněvu je vlastně určen nám? Mě i Tobě. Ne jako pomsta, ale jako spravedlivý trest za všechno špatné, co jsem kdy udělali.

Ježíš vidí při modlitbě v Getsemanské zahradě hloubku Božího hněvu a také ví, že za malou chvíli dopadne plnou silou na Něho. Ježíš naplno zakusí Boží hněv a Boží spravedlnost. Proč? Ne kvůli svým skutkům, ale kvůli tomu, co jsme udělali my, co jsem udělal já. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech, píše prorok Izajáš.

Víte co mě na tomto příběhu fascinuje? Ježíš ví, že nic zlého nespáchal, že Boží hněv je určen někomu jinému, ale přesto se postaví mezi nás a Boha, aby Boží hněv nedopadl na nás, ale na Něho. Nepomůže mu při tom, že je Boží syn. Zachvátí ho hrůza, kterou do té doby nikdy nepoznal. Hrůza Božího hněvu a úplného odloučení od Boha. Ta hrůza ho natolik ochromí, že prosí svého Otce, aby od něho odňal kalich Božího hněvu, pokud je to možné. Zápasí, ale uposlechne. Z lásky k nám. Abych já ani Ty nemusel projít hrůzou spravedlivého Božího hněvu, bere On sám na sebe tento hněv. To je láska, která se vydává.

O tom jsou Velikonoce. A to je také důkaz toho, co je ochoten Bůh udělat pro mě i pro Tebe.

Autor: Petr Matoušek